Recenze koncertu - Waltari - 19. 3. 2026, Club Lucerna, České Budějovice.
Článek
Setlist: 1. Murder Plot 2. Do You Accept? 3. Major Mistake 4. A Sign 5. The Stage 6. Sun 7. Feel! 8. Atmosfear 9. Flowin’ 10. Helsinki 11. Nature Rules 12. Postrock 13. So Fine Přídavky: 14. Move 15. Higher
Finští Waltari v Českých Budějovicích? Pro mě a kamaráda Kobiho, s nímž jsme od sedmé třídy základky až do konce střední na přelomu osmdesátek a devadesátek zakládali jednu kapelu za druhou, důvod k setkání. Skoro po třiceti letech od vystoupení k desce Space Avenue v KD Slavie, kde mě celou dobu poléval vodou, protože jsem měl úpal? Ten teď rozhodně nehrozí. Ve městě, kde vzniklo Rádio Paranomázie, v němž kolega Vazelína každý vysílací den zahrál nějaký jejich kousek z jedné ze tří nejlepších desek Torcha!, So Fine a Big Bang? Není o čem diskutovat. A že vystoupí po dvaatřiceti letech přímo v Lucerně, která už je od loňska zase rockovým klubem, nikoli diskotékou? So Fine, řečeno slovy samotných Waltari v čele se zpěvákem a multiinstrumentalistou Kärtsym Hatakkou.
Po osmé večer jsem ve čtvrtek vstoupil do klubu a jal se prozkoumat interiér. Něco je jinak, něco zůstalo stejné. Kobi seděl poblíž baru, jakožto řidič popíjel nealko, a vedle něj seděla s pivem Gábina, s níž jsme se pravidelně vídávali na začátku devadesátek na koncertech Oceánu. Najít je nebylo vůbec těžké, protože celkový počet přítomných čítal kolem dvaceti lidí. „To zase bude ostuda,“ dodal jsem hned po pozdravu. Evropské hlavní město kultury 2028!
Na scénu už pomalu směřovala předkapela Crawall, jež po chvilce dostála svému jménu. Jakmile jsme se přesunuli do prostoru za zvukaře, tak jsem Kobimu ani nerozuměl, jaké tričko z merche v zadním rohu si hodlá koupit. Na rovinu přiznám, že jsem živou produkci krajanů z jihu Čech nepobral, nebyl to vůbec můj šálek kávoviny.
Po mírné úpravě pódia nakráčeli seveřané v sestavě Ville Vehviläinen (bicí), Jakke Setälä (kytara), Eero Nykänen (kytara), Erkka Lempiäinen (klávesy) a Kärtsy Hatakka (zpěv, baskytara) a bez okolků spustili cover od drift phonk houseového umělce Kordhella s názvem Murder Plot, což je velmi svižný a výrazný song z jejich poslední desky Nations’ Neurosis (2025). Začít vlastní set skladbou někoho jiného, navíc velmi aktuálního hudebníka, jenž se inspiruje mangou, to jen dokazuje, že Kärtsy má nejen odvahu, ale i patřičný rozhled a nadhled. S návštěvníky akce, kterých bylo v tu dobu už odhadem kolem stopadesáti, to ovšem zatím moc nehlo. Následující a také nová Do You Accept? už přiměla pár lidí k pohybu, protože ta by se dala zahrát i před stadiónovým publikem a fungovala by. Píseň Major Mistake opět z poslední studiovky rozpohybovala další přítomné, ale bylo patrné, že novou desku moc lidí nezná. Zpěvák do toho šel hned od začátku naplno a v mezihrách připomenul, že hráli ve městě v roce ’94 a ’95 (v druhém případě to bylo o dva roky později) a pak ještě v roce 2014 (tehdy jsem nemohl).
Pak lídr souboru upozornil na to, že je to třicet let od vzniku nahrávky Yeah! Yeah! Die! Die!, jednoho z milníků metalové hudby, originální deathmetalové symfonie s orchestrem, kterou hodlají v létě kompletně přehrát v rámci festivalu Brutal Assault, načež odpálili skladbu A Sign. To byl poctivý nářez zejména díky oběma kytaristům. Vzápětí přišlo velké zklidnění v podobě ploužáku The Stage, který byl publiku očividně povědomý. Po něm přednesli další novinku Sun, aby v zápětí zahráli také něco z mé oblíbené desky Big Bang (1995), konkrétně song Feel!
Ze stejné desky pochází i následující Atmosfear a jí počínaje už byla v klubu výborná atmosféra jak na pódiu, tak po ním. Přes novinku Flowing’ se skupina dostala k otvíráku desky Blood Sample z roku 2005 s názvem Helsinki (jejich rodné město), kterou Hatakka uvedl jako song „Cesky Budejovice“ (mé rodné město). Tím si koupil publikum nadobro, a to ho začalo freneticky podporovat v jeho hře na basu, ale především ve střídání různých forem zpěvu, řevu, mňoukání a skřehotání. Z jeho šoumenství čas nesebral vůbec nic. Pro lepší propagaci poslední placky kapela spustila glamrockovou Nature Rules a po ní Postrock, jež se objevila na předposlední studiovce Global Rock (2020). Zde se zaskvěl především bubeník, který hrál celou dobu na soupravu patřící předkapele.
Vše bylo nachystáno pro ústřední skladbu alba So Fine z roku 1994. Psát o jejím významu pro naše rádio a o tom, jaký vztah jsme k ní s Vazelínou měli, to by bylo nošením dříví do finského lesa. Pětice se rozloučila, ale bylo jasné, že publikum si ji vyvolá zpět, což netrvalo dlouho. Zpěvák poděkoval a opakovaně připomínal, že svět může vylepšit rocková hudba, nikoli politici. Prvním přídavkem byla možná překvapivě Move, opět pocházející z již zmíněné deathmetalové opery a druhým a posledním přídavkem se stala Higher z loňské desky. Recenzi na ni jsem psal zde a musím podotknout, že po mnoha posleších od dopsání ji hodnotím lépe, byť singlu Diversity, který tento večer nezazněl, jsem nepřišel na chuť dosud. Poté kapela děkovala, uklonila, načež jsme s Kobim z playlistu u odposlechu zjistili, že původně chtěli v přídavcích zahrát A Forest od The Cure, již v době po vydání So Fine v této budově, tehdy nacpané k prasknutí, na četná přání publika nepředvedli. Nevadí. I tak skupina dokázala, že naživo to všechno pořád funguje, ačkoli jejich tvorba ubrala na věhlasu.
Když si člověk uvědomí, kolik za den potká lidí s všelijakými neurózami, tak jednoho okamžitě napadne, že by jim mohla výrazně pomoci návštěva koncertu Waltari. To je nepochybně velmi kvalitní medicína na veškeré úzkosti, strachy a deprese.
