Pan Leipert in flagranti

Zima a Vazelína

Toho dne si Zdenda neměl s čím hrát. Klárka šla do školy a zpívala si Unbreak My Heart. Žlababa přestala na chvíli vypouštět dým a páru a řekla: „Ahoooj!“ Vítr ten den foukal tak silně, že se tomu stromy musely začít smát. Mezitím paní Andrášová připravila žehlící prkno. „Svlíkni se do naha a lehni si na něj,“ řekla Klárce. Ve stejný okamžik si pan Pavlík objednal dalšího korbáče. A to už maminka začala hledat pípu. Problém bytí a bytnosti se jevil obzvláště peprným. „Kde je ta kráva?“ zeptal se krátkozraký veterinář. Nadechni se, Milovský, to je krajta! Můj hadraplán? Nikdy! „Mám hlad,“ pravil po chvíli Karas, „dal bych si amarouny.“ Tou dobou už byla Klárka vyžehlená, a proto si ukousla nohu. „Mějte se rádi a ferneta,“ prohlásil Sri Chinmoy a z úlu vylétla sova Kukula. Pan Krbec praštil pohrabáčem kocoura Kokeše a výčepní Moucha zmateně poletoval po sále. V tom mi otec vypnul počítač a měl jsem po prdeli.

Křivé zrcadlo

Zima a Vazelína

Toho večera pobíhal výčepák zmateně po lokále a volal: „Která svině mi ukradla zapalovač?“ Žížala Maxa protáhla hlavičku škvírou v podlaze a pšíkla. Pučmeloun zaskučel: „Kam ty lidi dávaj ten med? Vždyť tu maji samý sádlo!“ Nikdo ho ale neposlouchal, protože reklamní dealer zase u výčepu rozdával lentilky zdarma. „A hele, támdle leje tvůj táta,“ řekl pan Vigo Rumburakovi. Na stěně ulpěla čísi slza. Dlouhovlasá dívka spočítala vajgly v popelníku, načež do sebe kopla patnácté pivo. Větrák se zastavil a rázem všichni v hospodě zkameněli. Tedy až na mladíka ve flanelové košili, který dožvýkal poslední sousto. Zřejmě na něj neplatily zákony vyššího bizarna, což se mu stalo osudným. „Duch trýzně sídlí v lese,“ oznámil Franz Kafka vyprodané Lucerně a skočil po hlavě do první řady. Kdesi v severní Africe prasklo stéblo pouštní traviny. Honzík Nerudů pošeptal plaše Karolíně Světlé, že je hezky ostříhaná. Protože čerti nedostali vízum do nebe, jeli na dovolenou na Kokořín. Musíme sníst psy. Řekl kdo? Řekl pan Majer, vypravěč televizních večerníčků, ty vole! „Stejně je to zrcadlo křivý a ukazuje samý nesmysly,“ řeklo sele Klárka a rozflákalo ho kopýtkem. „Já jdu pryč, to snad není ani možný, že takový dvě hovada budou učit,“ oznámila brýlatá dívka své hezčí polovičce. V tu ránu přišlo ráno. Ráno ve dveřích Armády spásy se Ála počal otáčet jako loukotě. A pak jsem se dočista zabil. "Když ti v kupé ječí tři slepice celou dobu, tak si z toho Viewegha nepřečteš vůbec nic." Břicho mi po smrti ještě chvíli mluvilo.

Víc Pepsi za míň peněz

Zima a Vazelína

Ačkoli přišel příliv toho dne o něco rychleji, nic to nezměnilo na špatné náladě hajného Robátka. Jeho barák byl určen na vodstřel. „Nevěřim,“ řekl hajný již po několikáté a náhle oněměl úžasem. V písčině před ním se plácala kouzelná chobotnice. Natáčení dalšího dílu Pobřežní hlídky mohlo začít. „Ještě chybí Pavla Kapitánová,“ řekl Steven Spielberg. „Nejlepší bude, když tam nasadíme trubku.“ Rozpočet byl zkrátka jako vždy napjatý. Ale přesto předseda vlády všem poděkoval, že odkládají své věci na mrskačovo. Náhle všichni zmizeli v jakýchsi roztodivných dimenzích. Zůstala tu jen jedna studentka. Sedla si na vodou omletý kořen staré vrby a přemýšlela. A pak umřela. S odlivem odešla i poslední šílená vize existence jsoucna, tudíž si nikdo nemohl nechat provést plastickou operaci ušního lalůčku. A to už z lesa přišla tma. Zlatý klíč zarachotil v nebeském zámku a obradkovaný plagiátor začal zpívat I Wanna Be A Hippy. Zlatý klíč zarachotil v zámku podruhé. Všechno ztichlo v napjatém očekávání. Zlatý klíč zarachotil potřetí. Nic dalšího se však nestalo a tak veselý Jochen přeskočil kaluž. Klusácká sezona v pražské Chuchli mohla začít. Na start se postavil kůň Fikus. Miodrag Mertha vypískl radostí a ochrnul. Přes kaluž už nikdy skákat nebude. A jestli neumřeli, tak se dívají na televizi dodnes. Co to plácáš? Zase jsi byl celej den v hospodě, ty prase vožralý!

Bizarní katalyzátor

Zima a Vazelína

Toho dne se Kája vůbec nevyspal. Smrad, který se vinul z jeho pojízdného akvária, byl nesnesitelný. Když se ještě k ránu rozptýlila jeho postel do prostoru, definitivně ztratil trpělivost. A hlavně přestal toužit po své tajné lásce, která jej přitahovala luzným zjevem. Z Kájových úst vylétl zcela nečekaně netopýr. Není divu, vždyť jen jeho dívka se mohla pochlubit tím, že jedno oko měla hnědé a druhé žádné. Ke všemu se zlomila tyčka. Tyčka, která úzce souvisela s již zmíněným akváriem. Tyčka, na níž celou svou vahou spočívala Kájova existence. Uvědomil si, že dnes nastal rozhodující den v jeho životě. Dnes totiž uplynulo přesně stočtyřicetdevět dní od jeho druhého narození. Teprve druhého narození, protože je možné, aby se narodil desetkrát. Pokud ovšem nevypije žádné pivo. Pivo, ten zrádný nápoj, který na jeho planetu dováželi zlí Pozemšťané ve snaze ovládnout celý vesmír. Kája otevřel lednici a poslepu vytáhl láhev. Neváhal ani okamžik, otevřel ji a už polykal první chmelové doušky. Netrvalo dlouho a obsah láhve pozbyl své původní podoby. V Kájových útrobách začalo divoké vření a on cítil, že události nabraly spád. V příštím okamžiku se proměnil v poněkud bizarní katalyzátor. Už nebylo více Káji, to pouze pivo zaznamenalo své další vítězství nad nebohými tvory. Nebe zašumělo a vcuclo se do sebe sama.

Láska není jen slovo

z cyklu Povídky novoromantické Karla Hynka Zimy

Stalo se tak v pátek a já mohu s klidem odpřísáhnout, že na ten den nikdy nezapomenu. Oděn celý v černém, jak je mým zvykem, kráčel jsem po nábřeží temné Vltavy se zlomeným srdcem. Bylo mi tak úzko, že jsem nenacházel smysl v tom, abych nadále žil. Vše pro mne bylo ztraceno. Osud však tomu chtěl a já se znenadání rozhodl, že se vydám do nějakého obchodu a něco si koupím, snad abych zmírnil svůj bol. Před vchodem do prodejny potravin jsem vytáhl z kapsy mého šosatého kabátu ozdobný kapesník a otřel jím uplakané oči. Vstoupil jsem dovnitř, chopil se nákupního vozíku a vydal se na pouť mezi regály. A pak jsem Ji spatřil. Hlava se mi zatočila a lehce jsem zavzdychl. Stála tam opuštěna a široko daleko žádná lepší. V tu chvíli jsem dostal znovu chuť žít. Bylo mi jasné nejen to, že život není tak hrozný, jaký se mi ještě před chvílí jevil, ale také to, že láska není jen slovo. Láska je totiž něco, co ani básník nedokáže zcela popsat. Hleděl jsem na Ni a věděl, že k sobě patříme. Našel jsem to, co jsem hledal. Konečně. Nemusel jsem Jí nic říkat, neboť jsou chvíle, kdy dotyk ruky nebo polibek znamená daleko více. Vzal jsem Ji do náruče a vroucně políbil. Byla prostě nádherná. Usadil jsem Ji do nákupního vozíku a vítězoslavně vezl vpřed ke kase. Měl jsem jistotu, že Ona mne neopustí. Ta krásná, něžná a přitažlivá dvanáctka Budvar v hnědé lahvi.