Kvíz: Pokud neuhodnete, vraťte vysokoškolský diplom

Jak se jmenuje starosta Horažďovic?

a) Michael Jackson

b) Michael Jordan

c) Michael Forman

Na archivním snímku zleva Michael Jordan, Michael Forman a Michael Jackson.

Kdy jsme měli své dny aneb Mensa calender

• čtvrtek 24.03.1994
• čtvrtek 07.04.1994
• čtvrtek 14.04.1994
• čtvrtek 21.04.1994
• čtvrtek 28.04.1994
• čtvrtek 05.05.1994
• čtvrtek 12.05.1994
• in utero 11.10.1994
• in utero 25.10.1994
• in utero 08.11.1994
• in utero 22.11.1994
• in utero 06.12.1994
• in utero 20.12.1994
• in utero 28.02.1995
• in utero 14.03.1995
• in utero 28.03.1995
• in utero 11.04.1995
• in utero 25.04.1995 (Vazelína sólo)
• středa 21.02.1996
• středa 20.03.1996
• středa 24.04.1996
• in utero 17.12.1996
• in utero 25.02.1997
• středa 16.04.1997
• in utero 06.05.1997

Učené pojednání o tvůrčí činnosti

18/02/08
Když v létě roku 1974 přinesl pták loskuták k Zimům do krajské metropole v zobáku děťátko, aby o pár dnů později k Vazelínům do Tábora dorazil s potomkem hadilov písař, vězte, že ani Remigius Machura z žádné ze svých koulí nevyvěštil to, že se staneme mistry mluveného i psaného slova takového formátu. Své první patní ostruhy jsme začali získávat od nejútlejšího věku jakožto spolukomentátoři při televizních přenosech sportovních klání, např. fočusu. U gramofonů našich rodičů jsme brzy vystoupili ze stínu katedrál, zpěváků Neckáře a Gotta, i bavičů Grossmanna, Šimka a Soboty. Nespokojili jsme se s pouhou reprodukcí notoricky známých kousků a od základní školy jsme začali psát a hrát vlastní wanastowi vjecy. Na střední škole každý z nás redigoval svůj časopis, za jehož šíření hrozil vyučujícím ze strany žáků nekompromisní vyhazov. Studium na pedagogické fakultě nás dalo dohromady a zastihlo v největším tvůrčím rozmachu. Dohodli jsme se, že kromě hudebních pořadů, jež budou reflektovat dění na metalové a hardcorové scéně (Na kovovou notu - Vazelína) nebo propagovat elektronickou hudbu různých forem (Elektrické křeslo - Zima), naplníme náš vysílací čas vlastní tvorbou až po okraj malovaného džbánku z krumlovského zámku. Některé kousky jsme napsali každý zvlášť a v předstihu (Zprávy, Psychopatologická poezie, Pohádky pedofilní chůvy, jazykový kurz Alles Schlechte), něco jsme napsali společně po hospodách (Bizarní povídky, Rozhovory), ovšem drtivá většina naší tvorby vznikala zcela spontánně přímo v průběhu vysílání. Typickým příkladem byly scénky parodující zavedené rozhlasové a televizní pořady (Šance, Na vlastní vlasy), hodnocení hudebních nosičů (Album pod sprchou) a nosičů jízdních kol. Rozdávali jsme radost i starost plnými doušky všem lidem denaturované vůle, mnohokrát jsme byli oslavováni, jindy nenáviděni. Jste-li bez viny, hoďte po nás pivním táckem.
Zima

Výjezdní zasedání U Kadleců

06/02/08
Blíže neurčitého lednového podvečera roku 1994 nás rovnou od kadeřníka dovezla taxislužba luxusním vozem značky Gaz M-13 Čajka do katastru obce Hrdějovice u Českých Budějovic. Oděni do slušivých smokingů jsme s Vazelínou vystoupili na vymetené návsi a řidič nám v hlubokém předklonu otevřel dveře gastronomického zařízení U Kadleců. Po červeném koberci jsme dokráčeli k prostřenému masivnímu stolu s mramorovou deskou a zlatým příborem, k němuž nás usadil distingovaný pan vrchní, jenž hovořil mimo jiné i švábským dialektem, z něhož jej kolega ihned vyzkoušel. Požádal jsem o sklenku běloveské kyselky a Vazelína o jemně perlivou zázvorovou limonádu s ledem a pepřem, promíchat, netřepat. Dále jsme obsluze zamávali před očima dopisem 99 Pragováků a poprosili o klid k práci. A nyní „But Seriously“, jak nazval jednu ze svých desek Phil Collins. Nebo že by byl Kolins z Debustrolu? To si nejsem zcela jistý. Do Hrdějek jsme se svezli dnes již neexistující linkou MHD číslo 4. Uvnitř pro vesnice charakteristické budovy mazali dva štamgasti lízaný mariáš a k nim si čas od času přisedl pan výčepní v zástěře. Mobily a notebooky byly tehdy hudbou budoucnosti, takže jsme na stůl rozložili papíry, kolega kuličkové pero a já tesařskou tužku. Objednali jsme si 2x pivo, jako předkrm utopence, ještě 2x pivo, jako hlavní chod telecí párky z nedaleké kafilérie v Dobřejovicích, k tomu 2x pivo a já navíc velkou zelenou, abych si po jídle vyčistil zuby. Na lepší trávení pak 2x po dvou pivech. Během konzumace jsme si zapisovali všechny dětské nápady a názvy rubrik. Jednoznačným poměrem hlasů 2:0 byl přijat obchodní název Rádio Paranomázie. Do posledního nočního autobusu jsme nastupovali v podobně dobré náladě jako astronauti do raketoplánu Challenger.
Zima

Přípravy na vysílání v prvním semestru

04/02/08
Studium na prestižní univerzitě bylo vskutku náročné. Zatímco já jsem poctivě chodil na všechny semináře a přednášky z toho důvodu, abych se vloudil do přízně spolužačkám, jimž jsem zcela neúspěšně nabízel hezké chvilky bez záruky a vzájemné bičování a bodání při poslechu nahrávek skupiny Vanessa, kolega Vazelína mi od časných hodin držel miesto (a nebolo to len gesto, nemusíš sa báť) v některé z oblíbených putyk K1, K2, Na louce, Na zahrádce, či U Kapličky. Trávil tam de facto celé dny, jen občas zašel na poštu, kde míval uložen balík se zásilkou magnetofonových kazet s dalšími bytelnými nahrávkami, které mu posílal jakýsi José Borůvka z Lapáku. Z toho důvodu nepotřeboval ubytování a své místo na českobudějovických kolejích přepustil za tučnou částku budoucímu tělocvikáři Tluszczykovi, jenž stejně jako další z řady potomků třineckých ocelářů na rozdíl od Vazelíny z Tábora kolej nedostal. Díky takto vydělaným chechtákům si mohl dopřávat piva a zavináčů, kolik chtěl. Jednou mi nechal na dvěřích Kapličky po vzoru Martina Luthera vzkaz, že ho najdu pro změnu v hospodě Na cvičáku. Když jsem vešel do vykachlíkovaného objektu bývalé samoobsluhy, seděl kolega jako jediný u stolu s půllitrem, neboť zbytek osazenstva tvořili kančím zubem času stejně jako Karlův most dosti poznamenaní štamgasti, kteří pili lahváče, aby pan výčepák nemusel umývat tolik skla. Na stole měl spoustu papírů a řekl mi: „Nastal čas dát dohromady to rádio. A když prolezem do letního semestru, tak to spustíme.“ Vypili jsme každý asi deset piv a dohodli se, že tvorbu programu odložíme na další den. Zajedeme si MHD do Hrdějc, tam je prý na návsi útulná hospoda U Kadleců. To už je ovšem jiný diskopříběh a o něm zase někdy jindy.
Zima

Kterak se Zima a Vazelína spřátelili

30/01/08

Díl 2.: Vazelínova verze

Přesně ve chvíli, kdy jsem během omylem navštívené přednášky jednoho z hlavních předmětů své aprobace přemýšlel o tom, znamená-li fakt, že vlasy přede mnou sedící spolužačky voní heřmánkem, automaticky také to, že vlasy Karla Heřmánka voní mou spolužačkou, cosi se vedle mě pohnulo. Zavrhl jsem možnost ušlapat to podpatkem své zánovní boty jménem Melichar, a místo toho jsem tím směrem namířil kulaté zubařské zrcátko, které jsem předtím chvatně vytáhl ze sametové roury na červený diplom, kteroužto jsem, zavěšenou na popruhu z rozpleteného sedátka od sáněk, používal místo školní brašny. Od jisté doby totiž trpím panickým strachem z konfrontace s Medúzou. Jakmile jsem se ujistil, že nebude nutné volat do posluchárny kurátorku, aby mě před šokovanými spolužačkami potupně označila za vrcholné dílo mistra Pimpery, otočil jsem hlavou doleva a prohlédl si postavu oděnou do černého sukna. „Budu ti říkat Zima a budeme spolu dělat rádio,“ vmetl jsem mu do uší. Neslyšel to. Do sluchátek, rafinovaně maskovaných v černé pletené čepici s bílou bambulí, mu na plné pecky řvala skladba Pimpf od Depeche Mode. A tak to všechno začalo.
Vazelína

Kterak se Zima a Vazelína spřátelili

30/01/2008

Díl 1.: Zimova verze

Ve starém ruském kalendáři se psalo září, u nás byl tedy logicky říjen roku 1993. Seděl jsem v posluchárně D 404 a pozoroval cvrkot před začátkem přednášky rakouské emigrantky do zemí tehdejší Jugoslávie paní Doktor Aigner, když tu náhle kde se vzal, tu se vzal, do místnosti vstoupil dlouhovlasý člověk s černou čepicí Manowar na hlavě a v rozepnuté zelené flanelové košili, jež tvořila druhou vrstvu jeho ošacení. Tou první vrstvou bylo černé triko skupiny Sepultura, jež se tematicky vracelo k odkazu desky Chaos A.D. Jinak měl na sobě už jenom slipy, neboť mu údajně nedoschly kalhoty, v nichž se o den dříve opilý vyválel v louži po slavnostní imatrikulaci, čímž si až do konce studia získal neochvějnou pozornost všech dam před i za katedrou, ať už se kdykoli dělo cokoli. Sedl si vedle mne, vyndal z instalatérské brašny na stůl lahváče a pravil: „Lokni si, ať to tady přežijem!“ Pohotově jsem z kapsy vytáhl štěpovací nůž, přeřízl si tepnu a řekl mu, že od nynějška budeme jako Vinnetou a Old Shatterhand, aniž jsme se stačili navzájem představit. Víc si nepamatuji, neboť jsem upadl do mdlob a vzbudil se až v nemocnici, kam jsem byl odvezen sanitkou. Můj nový kamarád mě však ještě to samé odpoledne přišel navštívit, přinesl mi karton plzniček, dva dobře uležené utopence a nové číslo časopisu Bang! Naše přátelství tak bylo stvrzeno.
Zima

Proslulý plakát s jogínem

11/01/08
Jeden z klasických imageových plakátů, který jsme používali k budování značky. „I tohle s vámi může udělat poslech rádia Paranomázie“, mohli jsme ještě připsat. Ale nepřipsali. Každý si to mohl vyložit, jak chtěl. Třeba takhle: „Co to je za bizarně se tvářícího magora a proč ho ti dva dementi dávaj na plakát?“ Fotografie jogína pochází tuším z časopisu Mladý svět. Na plakát ji nominoval kromě jiného také ideální rozměr, který krásně pasoval do rámečku našeho templejtu. I když, teď si vzpomínám, že jsem ji musel trochu zastřihávat.
Vazelína

P.S. - Pokud by se kluk z plakátu náhodou poznal a chtěl nás žalovat za neoprávněné užití své fotografie v kampani rádia Paranomázie, jsem připravený popřít jak autorství tohoto článku, tak i existenci výše vyobrazeného plakátu a prohlásit oboje za nestoudnou provokaci ze strany rádia Faktor.

Zimova bible - Codex Zimas

10/01/2008
Vážení posluchači,
zásluhou ředitele Národní knihovny ČR Mgr. Vlastimila Ježka, bývalého generálního ředitele Českého rozhlasu, jenž si své první ostruhy získal jakožto autor nikdy neodvysílaných reportáží pro rádio Paranomázie, si budete moci přečíst na tomto blogu postupně všechny kapitoly z knihy Codex Zimas, známé i pod názvem Zimova bible. Tento literární skvost jsem začal psát krátce po definitivním zákazu našeho vysílání. V dobrém úmyslu jsem následně zapůjčil veškeré rukopisy k přečtení kamarádovi Tomáši Kaberlemu, reprezentantovi v ledním hokeji, aby si lépe ukrátil volné chvíle ve svém torontském angažmá. Náš obránce, jenž se na ledě vyznačuje přehledem a chytrostí, se však dopustil málem osudové chyby, když dílo zapůjčil svému švédskému spoluhráči Matsi Sundinovi. Ten ho odmítl vrátit a věnoval je Gunnaru Sahlinovi, řediteli Národní knihovny Švédska. Až po nesčetných eskalacích, intervencích a cíleně zorganizovaných a utajovaných pitkách v zemi tuhé prohibice se výše zmíněnému panu Ježkovi podařilo přimět zástupce Tří korunek k tomu, že originál poputuje zpět do České republiky. Zprávu o jeho definitivním návratu jste již jistě zaznamenali a mohu vám garantovat, že se máte nač těšit.
Zima

Grafické know-how Paranomázie

04/01/08
V polovině devadesátých letech ještě počítače moc nefrčely. Natož pak Photoshop! To slovo evokovalo maximálně název provozovny, kde vám do dvou dnů udělali fotku na občanku. A tak jsme pro účely propagace Paranomázie vytvořili vlastní grafický program. Vlastně to byla spíš taková grafická sada. Obsahovala templejt s logem, nůžky, fixy a bílou lepicí pastu. Templejt s logem vidíte na obrázku. (To logo jsem vlastnoručně maloval černou fixou a povedlo se mi to na první pokus! Ve fontu se odráží drsnost humoru rádia Paranomázie!)
Do černého rámečku jsme vždycky nalepili potřebné sdělení a běželi s tím do menzy, kde nám to ve studentském centru namnožili na kopírce. Pak už stačilo jen přišpendlit plakáty ve formátu A4 na cca 10 nástěnek v menze, na kolejích a ve škole a reklamní kampaň byla na světě! Reklamku ani mediálku jsme k tomu nepotřebovali. Vyrobit tomu tenkrát atraktivní package, nazvat tu sadu třeba Paranoshop a prodat ji do Silicon Valley, kde jsme mohli dneska bejt! :-)
Vazelína

Rádio, které se nedá poslouchat!

22/12/07
Nade dveřmi každého studentského pokoje vysokoškolských kolejí K1, K2 a K3 v Českých Budějovicích visely plastové škatulky takzvaného rozhlasu po drátě. Měly jen jeden knoflík. Když s ním člověk otočil, „rádio“ hrálo. Čím více otočil, tím hlasitěji. Opravdový skvost socialistické techniky. Člověk byl nucený dokola poslouchat jednu jedinou stanici. Tu, která byla dole v ústředně naladěná. Nevím, čím vymývalo vedení kolejí mozky studentům za komunismu, možná kapitolami z marxismu a leninismu v podání Jiřiny Švorcové, nicméně ani za našich časů nebylo o co stát. Komerční rádio Faktor bylo pro nás, mladé a osvícené odpírače čehokoli masového či středněproudého, jako pionýrský šátek před očima pamplonského tura. Tak dlouho nás štval ten proud amatérsky natočené reklamy, občas přerušovaný bezobsažnými žvásty přihřátých moderátorů nebo nekonfliktním a všemi generacemi akceptovatelným popíkem, až jsme se rozhodli, že si uděláme rádio po svém. A tak vznikla Paranomázie. Studentské rádio se vším, co k tomu patří. Jednou až dvakrát týdně jsme se s kolegou Zimou scházeli navečer v improvizovaném studiu na „ká dvojce“, stáhli šavli s vysíláním stanice, jejíž nahlas vyslovené jméno by mohl rodilý anglický mluvčí považovat za vulgární urážku, a několik hodin vysílali proud vlastního (celkem drsného :-) autorského slova a muziky, kterou jsme měli rádi. Úplně poprvé to bylo 24. března 1994.

Nedávno jsem se přehraboval starými papíry a našel docela dost ručně psaných textů, které ve vysílání Paranomázie mimo jiné zazněly. I po těch letech jsem se docela bavil, a tak vznikla myšlenka, že to naše vysílání zreprízujeme. V tomhle blogu budeme postupně zveřejňovat výběr z dochovaných textů tak, jak opravdu zazněly v živém vysílání rádia Paranomázie v letech 1994 až 1997. Proložíme to vzpomínkami na zásadní momenty naší činnosti, přihodíme nějaké ty autentické obrazové materiály a kdoví, co dalšího nás ještě napadne. A k čemu že to vlastně jakože bude? My dva si to naše blbnutí elegantně zaarchivujeme, pamětníci z řad budějovických kolejníků možná uroní slzu a třeba to bude bavit i úplně cizí lidi. Uvidíme. V tuhle chvíli vám přeju příjemný poslech! Vlastně počtení. Jsme nejspíš první rádio na světě, které se nedá poslouchat, ale výhradně číst.
Vazelína