Místo: Divadlo ve Slaném
Uvádí: Pepa „Čochtan“ Dvořák (Vazelína) a Mirek Vladyka (Zima)
Vazelína: Dobrý večer, vítám vás u pořadu Šance, vítám vás tady u vás ve Slaném a vítám všechny posluchače Rádia Paronomázie, protože toto rádio náš pořad dnes přenáší přímo. Já se jmenuji Pepa Dvořák a tady můj kolega se jmenuje Mirek Vladyka. Mirku, ahoj!
Zima: Ahoj Pepo, nazdar Čochtane! Taky vítám všechny diváky tady u nás ve Slaném, že? (potlesk) Děkujeme. (další potlesk) Děkujeme vám za potlesk při šestadvacátém vydání Šance.
V: Přátelé, u vás ve Slaném se nám hraje vždy velmi dobře. (potlesk)
Z: Výborně! Ano! (potlesk) A přátelé, dneska máme jenom jednu rubriku jako minule a je to opět rubrika Kuriozity.
V: Ano, a jakou kuriozitku že jsem si pro vás připravil? Tak jaká to bude? Tipni si, kolego. Netipneš si?
Z: Já si myslim, že to bude něco… Nějaké ožehavé téma.
V: No, kolego, pudeme na to zhurta. Dnes přijde do vysílání pan Bedřich.
Z: Á, pan Bedřich, hm.
V: Pan Bedřich.
Z: Copak si pro nás pan Bedřich přichystal?
V (rozpačitě): Pan Bedřich příde, …, nepříde sám, Mirku.
Z: S kym příde?
V: Pan Bedřich, a teď se podrž, příde s ovečkou.
Z: S ovečkou?
V: Ovečka se jmenuje…
Z: Ovečka asi umí počítat, ne?
V: No, Mirku, to bys byl překvapenej. Ovečka se jmenuje Adélka a počítat neumí.
Z: Aha.
V: Oni nám ti dva, ovečka a pan Bedřich, přátelé tady ve Slaném, spolu předvedou… Teď jak bych to řekl…
Z (zděšeně): Ježiš, Čochtane, mně teď něco napadlo! Nekecej!
V: Co?
Z: Voni tady budou souložit.
V: Jo.
Z: Teda, ale… Takže pan Bedřich je zoofil.
V: Pan Bedřich už přichází. (potlesk)
Z (hlubokým hlasem): Dobrý den, já se menuju Bedřich.
V: Dobrý den, pane Bedřich, zdravíme i vaši ovečku. Jak se jmenuje?
Z: Adéla.
V (zabečí): Béééé. (hlasem Dvořáka) Ano, tak to byla Adéla. A přátelé, my už nebudeme rušit, zapínáme stopky.
Z: Hele, Čochtane, já budu měřit čas a jedeme na to.
V: Jo, tady Mirek měří čas. Přátelé, jedeme na to. Pan Bedřich a jeho ovečka nám nyní předvedou trochu sexu. Jedem!
Z (začne hekat a vzdychat): Ňa, aááá, ach, ach, já, já, jajaja.
V (usilovně bečí): Béé, bééé, bééé.
Z: Hááá, huu, huahua, ha. Ňa…
V (stále bečí): Béé, bééé, bééé.
Z (vyvrcholí): Jááááááááá, hááááááááá!!!
V (splašeně): Bééé, béé. (hlasem Dvořáka) No, Mirku, co na to říkáš?
Z: Teda, Čochtane…
V: Já teda čumim!
Z: To sem eště neviděl.
V: No, minule už se nám to nějak nepovedlo, ten výběr těch kuriozit a dneska …
Z: … se nám to vymklo nejen z rukou, těžce teda.
V: Ovečka nám tady zmateně pobíhá po divadle.
Z: Pan Bedřich leží zcela vyčerpán.
V: Přátelé, chyťte nám někdo tu ovečku tady ve Slaném. Děkujem.
Z: Já si myslim, že aspoň ze slušnosti potleskáme, ehm, zatleskáme panu Bedřichovi (potlesk)
V: Loučí se s vámi pořad Šance. (potlesk) Na shledanou za patnáct let!
Z: Ne-li za čtrnáct! (potlesk)
Šance č. 26 - Ovečka
Holky z kruhu aneb Dukelská 9 – Díl 1. Hospoda
Vypravěč (Vazelína): Můžete ztratit někoho blízkého, můžete ztratit vyšší obnos peněz, můžete ztratit zrak nebo chuť na pivo. Tragédie má však i jednu další polohu. Může se vám také stát, že zůstanete v kruhu sám chlapec a kolem vás budou jen samá děvčata. To se stalo mně a kolegovi Zimovi. Již čtvrtým rokem toto břemeno neseme na svých bedrech a je to věru občas těžké břemeno…
(znělka)
Zima: Díl první. Hospoda.
Vazelína (vysokou fistulí): Ahoj Peťo, ty jsi nějak dlouho nebyl ve škole. (hlubokým hlasem) Čau Ireno! (vysokou fistulí) Hele, kde jsi byl? Ptala se po tobě Andrášová? (hlubokým hlasem) Já nevim. Mně bolí hlava. (vysokou fistulí) Hele, Peťo…
Z (vysokou fistulí): Hele, ty jsi byl zase chlastat, viď? Přiznej se! Teda, s takovým prasákem chodíme do kruhu, kterej se valí jenom po hospodách.
V (hlubokým hlasem): Hele, prosim tě, můžeš mi dát vopsat seminář před dvěma měsícema? Prej píšeme nějakou písemku.
Z (vysokým hlasem): No, to ti teda nemůžu, víš. Ty se budeš válet někde válet po hospodách, no, nám tady utíká život ve škole.
V (vysokou fistulí): Ty jsi byl zase na tom Bullshitu, viď? To jsi zase určitě vypadal, viď?
Z (jiným vysokým hlasem): No, no, a ten tvůj taky, ten kamarád, ten divnej z tý češtiny.
Ten v tom křivákovi.
V (vysokou fistulí): No, ta Zima, no.
Z (vysokým hlasem): No, je divnej.
V (dalším vysokým hlasem): Hele, Peťo, ty se s náma nebavíš, nebo co? Proč se s náma nebavíš?
Z (vysokou fistulí): Jo, hele, my ti to kdyžtak dáme opsat.
V (hlubokým hlasem): Prosim tě, mě bolí hrozně hlava, nech mě bejt.
Z (vysokým hlasem): Tak tebe bolí hlava, jo, miláčku? My budeme chodit do školy, jo, a ty pak přijdeš a bude tě bolet hlava, jo?
V (hlubokým hlasem): Hele, řekni mi, my prej píšeme nějakou písemku zejtra, nebo co?
Z (vysokým hlasem): No, píšem, ale na tu se stejně už nestihneš naučit, protože jsi pako a nevim, jak tě mohli vzít na tuhle školu, ty. Takovýho vožungra.
V (vysokou fistulí): Vůbec se s nim nebav, Irčo, vždyť je vypitej.
Z (vysokým hlasem): No, ale já se sním nebavím, víš?
V (hlubokým hlasem): Hele, víte co? Já jdu do hospody. Kdyby se po mě ptal Walter, jo, teďka, tak mu řekni, že jsem v hospodě, jo?
Z (vysokou fistulí): To určitě, to víš, že mu to řeknem, ty, my si ještě něco přimyslíme.
V (dalším vysokým hlasem): Já mu to ale opravdu řeknu, že jsi v hospodě.
Z (vysokou fistulí): No, já taky.
V (hlubokým hlasem): Mně to vůbec nevadí, klidně mu to řekni, já v tý hospodě opravdu budu. Z (vysokým hlasem): No, co si myslíš vůbec o sobě, ty floutku?
V (vysokým hlasem): Počkej, Peťo, to si myslíš, že ti to projde, když mu řekneme, že jsi v hospodě? To se asi bude zlobit, ne?
Z (vysokou fistulí): Jo, to je možný.
V (hlubokým hlasem): Hele, mně je to úplně jedno, já jdu do hospody. Čau, mějte se!
Z (vysokou fistulí): No, to by ti ale nemělo bejt jedno. No, ahoj teda.
V (hlubokým hlasem): Mějte se, čau!
Z (vysokým hlasem): Kdy tě zas uvidíme?
V (hlubokým hlasem): Já nevim.
Z (vysokou fistulí): Nevim. To nám řekni. Hele, přijdeš zejtra teda?
V (hlubokým hlasem): Já nevim, jestli se vzbudim.
Z (vysokým hlasem): Jo, hele, zejtra jsme to přesunuli. Není to vod jedenácti, ale je to vod jedný na D 407, to je tam nahoře.
V (hlubokým hlasem): Myslíš tu přednášku, jo?
Z (vysokým hlasem): Jo.
V (hlubokým hlasem): Už jsi mě někdy viděla na přednášce?
Z (vysokým hlasem): No… ne.
V (hlubokým hlasem): Tak vidíš, ty vole!
Z (vysokou fistulí): Jo, tenkrát jsi tam byl, jak jsi tam nesl tomu Zimovi tu kazetu. Tos tam přišel. V (hlubokým hlasem): No, to je pravda. Hele, já jdu, jo?
Z (vysokým hlasem): Ahoj!
Šance č. 25 - Stolice
Místo: Divadlo ve Slaném
Uvádí: Pepa „Čochtan“ Dvořák (Vazelína) a Mirek Vladyka (Zima)
Vazelína: Dobrý večer ve Slaném! Opět jsme tady při již 25. vydání pořadu Šance. (potlesk)
Zima: Dobrý večer! Vítáme vás my dva, tedy já, Mirek Vladyka…
V: … a já, Pepa Dvořák. (potlesk)
Z+V: Dobrý večer! (potlesk)
Z: Děkujeme za potlesk, bylo to krásné.
V: No, a dnes máme jenom jednu rubriku, a to rubriku Kuriozity.
Z: A já už vyvolávám našeho prvního a zároveň posledního soutěžícího.
V: Jakouže kuriozitku sis pro mne, Mirku, připravil?
Z: No, to budeš koukat, Pepo, protože nás přijel navštívit pan Václav, aby nám ukázal své ojedinělé umění.
V: Aha, pan Václav, hm, to jsem tedy opravdu zvědav. Mirku, přivolej ho!
Z: Pane Václave, na jeviště!
V: Dobrý den! (potlesk)
Z: Dobrý den!
V: Dobrý den, pane Václave, odkud k nám přijíždíte?
Z: Správná otázka, Josefe.
V: Přijíždím z Vysoké nad Veličkou.
Z: Ano, výborně.
V: Vysoká nad Veličkou? Tam to znám.
Z: Já taky, já jsem tam byl na prázdninách.
V: Tam je to někde na horách, když je to Vysoká, ne? A cha chá! (smích a potlesk)
Z: Děkujeme za potlesk. Pepo, rozjeď to!
V: Ano, přátelé, pan Václav si pro nás připravil opravdu významnou kuriozitu.
Z: Pane Václave, co to je? Prozraďte nám to.
V: Já to prozradím za pana Václava, on se trochu stydí. Je to tak, pane Václav?
V: Ano.
Z: A on si navíc musí šetřit ústa na to, co nám předvede při té kuriozitě, že? Takže dost zbytečného mluvení, pane Václave, vy se připravujte na svůj výkon, my to tady s Čochtanem nějak zvládneme. Vždyť jsme nějaký profíci, ne?
V: Ano, ano, přátelé, tady ve Slaném, u vás jsme vždycky rádi. (potlesk)
Z+V: Děkujeme za potlesk. Děkujeme.
Z: Takovej potlesk jsme neměli ani v hudebním divadle v Karlíně.
V: Takovej potlesk nemám, ani když hraju Lucernu. Takže přátelé, pan Václav si připravil opravdu skvělou kuriozitu. Pan Václav se dnes pokusí sníst svou vlastní stolici. (potlesk)
Z: To je výkon, tomu říkám výkon!
V: Schválně jestli se to podaří.
Z: Pane Václave, připravte se na to.
V: Tak, přistupte ke svému výkonu. A Mirku, odpočítej to, já budu měřit čas.
Z: Ano, Pepo, měř čas. Čochtane, Václave, jdeme na to, tři, dva, jedna, jedem.
V (tlačí v podřepu): Í ííí, di ti, di, tí, éééch.
Z: Ano, já to budu popisovat. Takže pan Václav tlačí, tlačí, seč mu síly stačí. Nejprve samozřejmě aby byl důkaz, že je to opravdu stolice, tak ji musí vytlačit a pak teprve sníst. Václave, Václave, ano, ano, je to dobrý, padá to na zem, padá to tam.
V (jí vlastní stolici): Uááách. Uff No. Ham, ham, chramst.
Z: A Václav už přistoupil k vlastnímu pojídání. No to sem v životě neviděl, tohle, no to je prase.
V (dáví se a zvrací): Eéé, ááách, nuééé. Bluééé.
Z: Ježišmarjá! Lidi, lidi, nedívejte se na to!
V: Dneska mi to nějak nesedlo, bluééé. (zvrací dál)
V: Přátelé, tohle jsem ještě nezažil.
Z: Já taky ne, to je hnus.
V: Pokus byl neplatný.
Z: Přinejmenším neplatný.
V: Pan Václav stolici neudržel příliš dlouho v sobě, že a okamžitě ji tady na nás zvrátil.
Z: Já si jdu vyměnit sako do zákulisí. Už to tady, Pepo, nějak dopovídej.
V: Mirku, příště tu kuriozitku poněkud lepší. My se s vámi loučíme, přátelé. (potlesk)
A těšíme se na další vydání Šancééééé!
Rozhovor s kytaristou Waltari
(Skřípání a vrčení diktafonu)
V: Sami, co říkáš dnešnímu koncertu?
Zima: Jag haya heter solen, jag är mycket kah. Ma haya ma jaga hema Suomi naha jeghama kler. Amaha vini sinnum skrivar ma heno ho to maya. Ha.
V: Vraťme se ale i k vaší poslední desce So fine! Já osobně si myslím, že je to nejlepší nahrávka tohoto roku. Co ty na to?
Z: O, haya. Je ma hamo klet hert kioma soime me ette tills vän.
V: Ale to bylo přece na jiný desce, ne?
Z: Noime hatte rioma hemao vini ven, o, ma kah är, ehe, äare ho ma skrivar jeghama.
V: Nepřevzali jste náhodou písničku Piggy In The Middle od Kabátu? Připomíná totiž nápadně jejich skladbu Pašík.
Z: Noa, eret ma kioma!
V: Sami, my tady s kolegou Zimou děláme v redakci soukromé rozhlasové stanice, která se jmenuje Rádio Paranomázie. V minulém vysílání jsme dělali váš profil jako pozvánku na tenhle koncert. Mohl bys něco vzkázat našim posluchačům?
Z: O, haya. Sigger rioma he hamo ma hert samu je hann vän. Ma ett noima hemaneo ven breve Paranomazia mycket. Hayo Waltari ma Suomi!
(Cvaknutí diktafonu)
V: Slyšeli jste rozhovor s kytaristou Samim z finské skupiny Waltari.
Obrázková příloha: Zimův lístek na koncert
1. část rozhovoru s Cainem (Znouzectnost)
Nahráno dne 24. 4. 1997 před koncertem v KD Vltava v Českých Budějovicích
Caine: Dobrý den, já se jmenuji Tlustý Caine.
Vazelína: My jsme z vysokoškolského rádia Paranomázie. Já jsem Vazelína a tohle je kolega Zima. Kapela Znouzectnost je velmi oblíbena mezi vysokoškolskou mládeží, takže jí asi budou zajímat názory bubeníka této formace. Poprosím kolegu, aby položil první dotaz.
Zima: V kolikáté řadě jsi stál na pražským koncertu Michaela Jacksona?
C: Tak já jsem nestál v řadě, protože to by odporovalo filozofii Znouzectnosti. Já jsem na vše shlížel z helikoptéry, kterou jste tam mohli vidět. Určitě jste si jí všimli. Tak tam jsem byl já. Fandil jsem, tleskal jsem, ale asi mě nebylo moc dobře slyšet.
V: Kdo si myslíš, že má delší vlasy, já (v té době mařena skoro až k lopatkám šnekových dopravníků – pozn. RP), nebo kolega Zima (v té době i dnes na hlavě depešácká brusle značky Botas – pozn. RP)?
C: Hmm. Tak teď jde vo to, kterej z vás má paruku? (Mluví k Vazelínovi) Ty vypadáš, jako když máš příčesek. Tady kolega Zima, to bude asi pravý. Ledaže by byly nastřelovací, to je teďka v módě. Vono je to hlavně drahý. (Obraceje se na Zimu) Nevim, jestli si to jako vysokoškolák zatim můžeš dovolit, možná až vystuduješ a budeš v balíku.
Z: Tak, další otázka, docela zásadní. Proč je podle tebe žížala kratší než anakonda?
C: No, protože v českejch podmínkách je to všechno takový maličký, takový uňahňaný. My jsme takovej malej roztomilej státeček, kdežto čim dál na východ i na západ je to všechno takový větší, mohutnější, víš. My jsme takovej střed, takovej pupek světa, tady je to všechno takový roztomilý, pohádkový, maličký. Jsou tady samí takoví skřítci.
V: Proč si myslíš, že film Dědictví aneb Kurvahošigutntag nezískal Oskara?
C: No, asi kvůli tomu sprostýmu názvu. Protože přece jenom svět neni ještě tak zkaženej, aby mohl akceptovat takový vostrý slova hned v názvu filmu. Takže asi ta porota ho bojkotovala.
Z: Teď jedna taková intimnější otázka. Chtěl bys strávit noc s Petrou Buzkovou?
C: S Petrou Buzkovou? S tou už strávil noc asi někdo jinej, ne?
V: Přijedete na koncert a tam zjistíte, že přišel jenom jeden člověk. Jak se zachováte?
C: No, to už se nám taky stalo. Zahráli jsme mu dvě písničky a pak pan zvukař řek´, že by jako rád jel domu, tak abysme už skončili.
Z: Proč měl podle tvýho názoru Krakonoš za pomocnici sojku a nikoli straku?
C: No, tak tohleto je strašně záludná otázka. Možná, že to má co společnýho s tím, že ten Krakonoš využíval všeljakech čar a právě ta hořící sojka docela snadno mohla zapálit pole tomu Trautenberkovi, víš, a rozesílat na ty pracháče všelijaký neštěstí, protože jak všichni víme, hořící sojka může zapálit les, že jo.
V: Nechal by sis za milión korun vytetovat na čelo symbol dámského přirození?
C: No, to bych si asi vytetovat nenechal, protože milión korun není zas tak závratná suma. Milión korun v podstatě je tak náš roční, nebo třičtvrtěroční výdělek, takže to já si to radši vodehraju a potom vypadám jako slušný člověk.
Z: Proč je podle tvýho názoru Bob větší než Bobek?
C: Tak to nevim. Teď jste mě dostali, skutečně.
V: Jak si myslíš, že se sebeuspokojuje bezrukej pirát?
C: No, verbálně, přeci!
Z: Přežije podle tvýho názoru králíček Azurit rok 2000?
C: Ne. Králíček Azurit je už dávno po smrti a dneska už je jenom mechanickej. Je to trošku podvod, to, co se teď vysílá těm dětem. Je to taková lež, takže já bych využil toho masového média tady a všem dětem u vás na vysoké škole bych rád prozradil tajemství. Děti, králíček Azurit je… Opravdu už chcípnul, už smrdí. Hodně smrděl, takže ho nahradili mechanickym. Není už tak heboučkej a když si na něj lehnete, tak se potom můžete poranit, takže nevěřte tej reklamě.
Mopsík (Na vlastní vlasy)
Ján Zákopčaník (Vazelína): Dobrý den! Světlo v duši! Pardon. Slunce v duši! Vážení přátelé, v rubrice Na vlastní vlasy, kterou uvádím já, Ján Zákopčaník, se vypravíme za neuvěřitelným příběhem, který se stal v Českých Budějovicích. Tato příhoda nám bude vyprávěna člověkem, jenž má slunce v duši a je natolik laskavý, že nám svůj otřesný příběh přiblíží. Příběh, který prožil na vlastní vlasy. Příběh, který byl natočen na doraz a v drsném prostředí.
Venca (Zima): Brý den, já sem ňákej Venca tady z Budějc.
JZ: Dobrý den. Tak toto je pan Venca.
V: No, já sem prostě jako zažil takovej votřesnej zážitek.
JZ: Můžete nám, pane Venca, říci něco o tom svém zážitku? Ono je vůbec záhadou, jak je možné, že se takové otřesné zážitky v naší společnosti ještě dějí, že?
V: No, já sem prostě jako šel s kámošem ňák z práce a prostě jako sme potkali ňákou jeho bejvalou spolužačku. Vono to neni tak dávno, jo, tak se mi vo tom blbě mluví. Prostě jako strašně nepříjemný. No, prostě jako sme potkali tu spolužačku a vona měla sebou psa. Já nevim, co to bylo za rasu, já se prostě jako v tom moc nevyznám.
JZ: Nebyl to mopsík?
V: Nevim, vopravdu nevim.
JZ: Mohl to být mopsík. Takový malinký psík. Mopsíci jsou malincí. Příteli, slunce v duši, pokračujte a nenechte se znervóznit.
V: A von se prostě jako ten muj kámoš s ní bavil a vona měla toho psa jako na řetízku. Von byl malej, prostě jako štěňátko. Já sem stál tak vedle toho svýho kámoše, jo. A já sem tu holku neznal, tak sem se do toho jejich rozhovoru nezapojoval. Von si s ní ten muj kámoš povídal, povídal a teď tam jela ňáká ženská na kole po tý cyklistický stezce tam na Vltavě. A von se ten muj kámoš prostě jako uhejbal tý ženský na tom kole a… Prostě šláp na toho psa. Teď se vozvalo jenom takový křupnutí… No, prostě jako mu šláp na hlavu a ten pes byl mrtvej. No a ten muj kámoš koukal a povídá, hele, my už musíme jít, tak ahoj. A já sem se eště votočil a ta holka tam tak stála a pak seškrábla tu hlavičku z toho asfaltu a vodepla tomu ten vobojek a s tim vobojkem šla domu…
JZ: A tam asi plakala, že? Ano, přátelé, to byl opravdu otřesný příběh, který nám tady vyprávěl pan Venca z Českých Budějovic. Pane Venca, já vám ještě pokládám otázku, kterou tady pokládáme všem našim hostům a kterou nám musíte zodpovědět, takže se na ni dobře připravte. Je to jenom na vás, čili pane Venca: Zažil jste tento příběh skutečně na vlastní vlasy?
V: No, zažil, zažil. Přiznávám.
JZ: Vážení přátelé, tak to byl pořad Na vlastní vlasy. Loučím se s vámi z redakce rádia Paronomázie. Slunce v duši a pánbu s námi!
O ekologickém vynálezu
… a ve studiu nyní už máme pana Slepence, který se nedávno významně zasadil o ekologické ozdravění našeho ovzduší.
- Pane Slepenec, můžete nám říct, jakým způsobem jste dosáhl onoho vpravdě nečekaného úspěchu?
- No, ehm, já jsem odstranil ze střechy komín a místo něj jsem tam nainstaloval plechový sud, teda samozřejmě bez dna a bez víka, že jo.
- Pardon, ale čeho jste tím dosáhl?
- Dosáhl jsem toho, že se mi teď vůbec nekouří z komína a neznečisťuji tak životní prostředí.
- No dobře, ale kouří se vám přece z toho sudu, ne?
- No… to je jedno.
- Aha. Tak děkuji za rozhovor.
Zelené zrnění (Na vlastní vlasy)
Ján Zákopčaník (Vazelína): Vážení posluchači, začíná pořad Na vlastní vlasy. Jmenuji se Ján Zákopčaník a mám slunce v duši. To, co vyslechnete dnes, jste ještě neslyšeli. Tento zážitek je tak otřesný, že bych ho nepřál nikomu z vás. Vyprávět nám ho přijel pan Mojmír, kterého tady vítám.
Mojmír (Zima): Dobrý den!
JZ: Moment, já si jenom spletu vlasy do copu. Pane Mojmír, co vy jste prožil, je strašné. To kdybych prožil já, tak snad přijdu o vlasy.
M: Víte, já mám kamaráda Jirku a jednou sme spolu jeli do Prahy na ňákej metalovej koncert. No a stavěli sme se v hospodě na Malej Straně. Trošku sme se tam vopili, ale tak ňák normálně. A teďka sme jeli a potkali sme v metru kámoše, co razili taky na koncert. A voni na nás, hele, pojeďte na Dejvickou, na svařák. No, ne že by mi teda ňák chutnal svařák, ale vyjímečnej den... Vystoupili sme na Dejvickej a tam je takovej bufet, jo, já nevim, esli to tam znáte.
JZ: Neznám. To tam. Ale na druhou stranu ne každý bufet musí být známý i mně. Pane Mojmír, rozjel jste se krásně, pokračujte, prosím, ve vašem vyprávění.
M: Byli sme na tej Dejvickej, ňáký to pivo v sobě, zelená z hospody, párky taky, v žaludku maglajz, teďka tři svařáky a vono se mi chtělo strašně na velkou stranu. Předtim sme byli na Malej... Já sem nevěděl kam, tam je to samej panelák. Vono se mi udělalo úplně blbě. Říkám, Jirko, poď se mnou támdle za roh, já už to nevydržim. Teď já sem byl za rohem a najednou... Já najednou viděl jenom zelený zrnění. Mně se vo tom blbě mluví...
JZ: Ježiš, pane Mojmír, neplačte, jenom to ne. Co bylo dál?
M: Najednou zelený zrnění, vidim jenom zeleně, jako dyž skončí vysílání v televizi. Ale já viděl jenom zeleně. Já sem volal, Jirko, pomoc!
JZ: Cože jste to volal?
M: Jirko, pomoc! Já sem mrtvej. Jirko, pomoc, já vidim jenom zelený zrnění! Jirko!
JZ: To je opravdu otřesné, přátelé, opravdu těžce se mi to poslouchá.
M: Jirka se mnou cloumal a najednou tam přišla ňáká stará bába a povídá, mládenci, nepotřebujete pomoc, já zavolám SNB. A Jirka pá, né, nikoho nevolejte.
JZ: A zavolali jste tedy to SNB, nebo už ne?
M: Ne. Jirka mě popad a táhnul mě pryč k jinýmu paneláku a já mu říkal, Jirko, já potřebuju strašně na velkou.
JZ: A jak to dopadlo? Došel jste si na tu velkou?
M: Já jsem stáhnul ty svoje těsný džíny a teď…
JZ: A co bylo dál? Co jste měl pod těmi džínami?
M: Mně se vo tom blbě mluví…
JZ: Vyšlo slunce? Když jste stáhnul ty džíny?
M: Já tam tak seděl na bobku, tlačil sem a Jirka se smál. A já mu pám, nesměj se, blbče, rači mi podej větev, já si nemám čim utřít prdel.
JZ: Marjá, pane Mojmír, já už pláču taky, tento otřesný zážitek…
M: Von se tlemil a říkal, jakou větev, myslíš listí, ne? A já pám, jo, támdle vod toho lopuchu. Von mi utrhnul lopuchovej list, ale ten byl malej, asi jako moje dlaň, tak já na něj, blbče, větší.
JZ: Ale nakonec to tedy skončilo dobře.
M: Jo, došli sme na koncert, tam sem si na záchodě umyl ruce a…
JZ: A hrozil jste v první řadě čistou rukou?
M: Ano, máte, pravdu, ale mně se na to tak blbě vzpomíná, to ste neměl, mě takle zpovídat…
JZ: Ne, pane Mojmír, uklidněte se. Ještě se musím zeptat na jednu otázku, byť vidím, že s vámi tato debata velmi pohnula. Zažil jste toto všechno skutečně na vlastní vlasy?
M: To víte, že jo, dyť já sem viděl to zelený zrnění…
JZ: Děkuji vám.
M: A pane redaktore, myslíte si, že už žiju život po životě?
JZ: Pane Mojmír, to je složitější. Já bych se nerad pouštěl do nějakých mělkých analýz. Přeci jenom nevíme, co je za sluncem, co je za duší, že, co je za tím oným světem. Nevíme, přátelé, nebudeme se do těchto úvah pouštět. Snad někdy příště. Od mikrofonu se loučí Ján Zákopčaník. Rozplétám si své vlasy a někdy opět na slyšenou. A vždy a všude slunce v duši!
Víkendový zápas zamíchal pořadím
Teplýšovice (roh) - Nečekaný konec mělo fotbalové utkání krajského přeboru Teplýšovice – Červené Pečky. Brankář Teplýšovic Blahoslav Sádlo odešel ve 14. minutě prvního poločasu domů, a branka tak zůstala až do konce zápasu opuštěná. V důsledku toho vstřelili fotbalisté Červených Peček v poslední minutě zápasu náhodný gól, zvítězili 1:0 a odsunuli Teplýšovice na 14. místo v tabulce.
A my už ve studiu vítáme trenéra Teplýšovic, Zbyňka Michudu.
- Pane trenére, ztráta bodů doma mrzí dvojnásob, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že jste ztratili i vynikající 13. příčku v tabulce.
- No to jo. Mohli jsme bejt furt třináctý, ale teď jsme čtrnáctý.
- Díky za rozhovor.
Rozhovor ze štamlokálu
Přinášíme vám doslovnou transkripci jedinečného rozhovoru mezi výčepákem z našeho štamlokálu U Kadleců v Hrdějovicích u Českých Budějovic a moderátorem Zimou z 12. června roku 1996. Tento unikát je dochován naštěstí i ve zvukové podobě ve formátu mp3 (magnetofonový pásek, třetí krabička).
Výčepák: "Eště jedno?"
Zima: "Jo."
Rozhovor s Hadicí
- Dobrý večer.
- Dobry večer.
- Takže, pane Hadice, mohl byste k celé události zaujmout nějaké stanovisko?
- Ja bych chtěl řict jenom tolik, že kdyby ten dum, ktery jsme hasili, nahodou opravdu hořel, všichni by nas teď oslavovali… Takhle nam ale jen nadavaji.
- Já si myslím, že máte naprostou pravdu. Děkuji vám za návštěvu a na shledanou.
- Na shledanou.
