Kouzelný kapesník

z cyklu Pohádky pedofilní chůvy

Když si jednou cestou z hospody spletl hloupý Jochen své rodiče s divokou zvěří a postřílel je, nezůstal mu na tom světě už nikdo. Opustil tedy rodné rozvodí a vydal se do světa. Na zarostlém břehu černé tůně potkal opilého stařečka.
„Pozdravpánbu, Jochene!“ zamumlal stařík.
„Vy mě znáte, stařečku?“ zeptal se hloupý Jochen.
„Znám, znám. Jsem totiž kouzelný dědeček. Když mi dáš pár filířů na pivo, dám ti kouzelný kapesník.“
Protože měl Jochen dobré srdce, sáhl do záňadří a vytáhl pár cinkavých filířů.
„Tumáte, dědečku, potřebujete je víc než já.“
Dědeček se zaradoval a zasvítila mu očička. Pak vytáhl z kapsy špinavý a posmrkaný kapesník. Bylo na něm spousta zaschlých holubů, slin a hlenů. Kapesník navíc strašně páchl. Když ho Jochen spatřil, zvedl se mu žaludek a zavrávoral. Opilý dědeček s kapesníkem zatřepal a povídá: „Je to kouzelný kapesník. Když se do něj vysmrkáš, splní ti tři přání.“ Jochen s odporem uchopil kapesník a okamžitě se otočil do křoví, kde se pozvracel. Tak ani neviděl, že stařeček zakopl, spadl do černé tůně a utopil se. Domnívaje se, že kouzelný dědeček zcela regulérně pohádkově zmizel, vydal se Jochen na další cestu.
Hned za kopcem však potkal šestnáctihlavého draka. Drak chrlil oheň a síru a hnal se přímo na nebohého Jochena. Ten nelenil, vytáhl z kapsy smradlavý kapesník, rozlámal ho a s notnou dávkou sebezapření do něj začal zuřivě smrkat. Přitom si přál, aby drak zmizel. Drak však nezmizel a Jochena sežral.
Z toho plyne poučení, že ne každý opilý dědeček je kouzelný.

A to je milé děti konec dnešní pohádky. Přeji vám, ať se vyspíte do růžova.

O princezně Cytoplazmě

z cyklu Pohádky pedofilní chůvy

Bylo jednou jedno chudé království a v něm žila křehká, krásná a něžná princezna Cytoplazma. To království bylo tak chudé, že na zámku neměli ani sprchy. A tak se stalo, že když byly Cytoplazmě tři roky, utopil se její tatíček král v záchodové míse, kde si myl hlavu. Princeznu od té doby vychovávala jenom matička královna, a proto byla tak jemná a křehká. Když jí bylo patnáct, dostala matička choleru. Poté, co dvorní zvěrolékař královně oznámil, že už nevydrží déle než týden, zavolala si ke svému loži milovanou dcerušku. „Nebudu mít na onom světě klidu, nevezmeš-li si předtím, nežli tě opustím, nějakého hodného muže,“ špitla ztrápeně.
Ihned nato se dalo vytroubit, že se hledá ženich pro princeznu Cytoplazmu. Ze všech krajů šírého světa se sjeli dva uchazeči. Spanilý Jochen a ošklivý hromotluk Pacička. Princezna prohlásila, že si vezme toho, kdo sní horší věc. Hromotluk Pacička byl sice staré prase, ale přesto se rozhodl, že si své vítězství pojistí. Když spanilý Jochen usnul, vzal pilku zlodějku a nenápadně mu odřezal od těla všechny končetiny včetně hlavy. Je tedy logické, že se tak Jochen nemohl zúčastnit soutěže o ruku něžné princezny Cytoplazmy. Protože ta ale smradlavého hromotluka Pacičku nechtěla, odcestovala do starého kouzelného pivovaru pro živé a mrtvé pivo, aby Jochena zachránila. Když se vrátila, polila Jochena mrtvým pivem, a všechny končetiny včetně hlavy mu zase přirostly k tělu. Pak však dostala žízeň a všechno živé pivo vypila. Jochen tak zůstal mrtev a Cytoplazma si musela vzít hromotluka Pacičku.
Když se to dozvěděla matka královna, okamžitě umřela. Po svatbě pak trápil Pacička Cytoplazmu tak dlouho, až ji utrápil k smrti.

A to je milé děti konec dnešní pohádky. Přeji vám klidné spaní s rádiem Paranomázie.

Zlé nohy

z cyklu Pohádky pedofilní chůvy

V chaloupce starého uhlíře se mělo každou chvíli narodit děťátko. Když nadešla ona památná chvilka, nenarodilo se však celé děťátko. Narodily se jenom nohy. A nebyly to vůbec pěkné nohy. Byly křivé, chlupaté, a navíc pěkně smrděly. Rodiče byli zpočátku sice trochu vyvedeni z míry, ale jak čas plynul, postupně se smířili se svým osudem. Nohy rostly jako z vody. Byly to však zlé nohy. Neustále někam odbíhaly, nepomáhaly rodičům a tropily jim samou neplechu. Když byly nohy v pubertě, ukopaly maminku a tatínka k smrti. Srazily je k zemi a nešetrně je kopaly do hlavy a dalších choulostivých míst, až zůstali nebozí rodičové ležet úplně bez hnutí.
Naštěstí všechno ze křoví pozoroval statečný Jochen a rozhodl se, že zlé nohy potrestá. Jak se rozhodl, tak učinil. Vzal nohy na ramena a zmizel neznámo kam.

A to je milé děti konec dnešní pohádky. Přeji vám sladké sny s rádiem Paranomázie.

O ošklivém zajíčkovi

z cyklu Pohádky pedofilní chůvy

Milé děti, dnes si povíme pohádku O ošklivém zajíčkovi.
V jednom hustém lese žil ošklivý zajíček. Od té doby, co opilí lesníci nechali na mýtině motorovou pilu, chodil zajíček po lese a masakroval všechna zvířátka, která potkal. Tak potkal třeba zrzavou lišku. Než se stačila rozkoukat, uřízl jí hlavu. Trochu ji znetvořil a pak si s ní kopal, až dokud nepotkal srnku s malou srnečkou, která se narodila teprve nedávno. Zajíček rozřezal velkou srnku na kusy tak rychle, až krev stříkala na okolní stromy. Malé srnečce pak uřezal pravou přední a pravou a levou zadní nohu. Malá srnečka plakala a balancovala na jedné noze. Když jí zajíček uřízl i tu poslední, bezmocně spadla na zem. Dalším, koho zajíček potkal, byl starý jezevec. Rozpáral mu břicho a střeva rozvěsil na větve okolních stromů.
Zvířátka z celého lesa byla z ošklivého zajíčka zoufalá a bála se o svůj život. Proto požádala chytrého vlka, aby se zajíčkem zúčtoval. Vlk byl jejich jediná naděje. Vlk svolil a vypravil se zúčtovat se zajíčkem. Všechna zvířátka měla radost a těšila se na lepší zítřky. Chytrý vlk zazvonil na zajíčkův domeček a čekal. Zajíček ale nelenil, nahodil motorovou pilu a jedním švihem mu uřízl hlavu, která se odkutálela do křoví. Ošklivý zajíček tedy mohl vesele masakrovat dál. A jestli mu nedošel benzín v motorové pile, masakruje tam dodnes.

A to je milé děti konec dnešní pohádky. Přeji vám dobrou noc s rádiem Paranomázie.