Zelené zrnění (Na vlastní vlasy)

Ján Zákopčaník (Vazelína): Vážení posluchači, začíná pořad Na vlastní vlasy. Jmenuji se Ján Zákopčaník a mám slunce v duši. To, co vyslechnete dnes, jste ještě neslyšeli. Tento zážitek je tak otřesný, že bych ho nepřál nikomu z vás. Vyprávět nám ho přijel pan Mojmír, kterého tady vítám.
Mojmír (Zima): Dobrý den!
JZ: Moment, já si jenom spletu vlasy do copu. Pane Mojmír, co vy jste prožil, je strašné. To kdybych prožil já, tak snad přijdu o vlasy.
M: Víte, já mám kamaráda Jirku a jednou sme spolu jeli do Prahy na ňákej metalovej koncert. No a stavěli sme se v hospodě na Malej Straně. Trošku sme se tam vopili, ale tak ňák normálně. A teďka sme jeli a potkali sme v metru kámoše, co razili taky na koncert. A voni na nás, hele, pojeďte na Dejvickou, na svařák. No, ne že by mi teda ňák chutnal svařák, ale vyjímečnej den... Vystoupili sme na Dejvickej a tam je takovej bufet, jo, já nevim, esli to tam znáte.
JZ: Neznám. To tam. Ale na druhou stranu ne každý bufet musí být známý i mně. Pane Mojmír, rozjel jste se krásně, pokračujte, prosím, ve vašem vyprávění.
M: Byli sme na tej Dejvickej, ňáký to pivo v sobě, zelená z hospody, párky taky, v žaludku maglajz, teďka tři svařáky a vono se mi chtělo strašně na velkou stranu. Předtim sme byli na Malej... Já sem nevěděl kam, tam je to samej panelák. Vono se mi udělalo úplně blbě. Říkám, Jirko, poď se mnou támdle za roh, já už to nevydržim. Teď já sem byl za rohem a najednou... Já najednou viděl jenom zelený zrnění. Mně se vo tom blbě mluví...
JZ: Ježiš, pane Mojmír, neplačte, jenom to ne. Co bylo dál?
M: Najednou zelený zrnění, vidim jenom zeleně, jako dyž skončí vysílání v televizi. Ale já viděl jenom zeleně. Já sem volal, Jirko, pomoc!
JZ: Cože jste to volal?
M: Jirko, pomoc! Já sem mrtvej. Jirko, pomoc, já vidim jenom zelený zrnění! Jirko!
JZ: To je opravdu otřesné, přátelé, opravdu těžce se mi to poslouchá.
M: Jirka se mnou cloumal a najednou tam přišla ňáká stará bába a povídá, mládenci, nepotřebujete pomoc, já zavolám SNB. A Jirka pá, né, nikoho nevolejte.
JZ: A zavolali jste tedy to SNB, nebo už ne?
M: Ne. Jirka mě popad a táhnul mě pryč k jinýmu paneláku a já mu říkal, Jirko, já potřebuju strašně na velkou.
JZ: A jak to dopadlo? Došel jste si na tu velkou?
M: Já jsem stáhnul ty svoje těsný džíny a teď…
JZ: A co bylo dál? Co jste měl pod těmi džínami?
M: Mně se vo tom blbě mluví…
JZ: Vyšlo slunce? Když jste stáhnul ty džíny?
M: Já tam tak seděl na bobku, tlačil sem a Jirka se smál. A já mu pám, nesměj se, blbče, rači mi podej větev, já si nemám čim utřít prdel.
JZ: Marjá, pane Mojmír, já už pláču taky, tento otřesný zážitek…
M: Von se tlemil a říkal, jakou větev, myslíš listí, ne? A já pám, jo, támdle vod toho lopuchu. Von mi utrhnul lopuchovej list, ale ten byl malej, asi jako moje dlaň, tak já na něj, blbče, větší.
JZ: Ale nakonec to tedy skončilo dobře.
M: Jo, došli sme na koncert, tam sem si na záchodě umyl ruce a…
JZ: A hrozil jste v první řadě čistou rukou?
M: Ano, máte, pravdu, ale mně se na to tak blbě vzpomíná, to ste neměl, mě takle zpovídat…
JZ: Ne, pane Mojmír, uklidněte se. Ještě se musím zeptat na jednu otázku, byť vidím, že s vámi tato debata velmi pohnula. Zažil jste toto všechno skutečně na vlastní vlasy?
M: To víte, že jo, dyť já sem viděl to zelený zrnění…
JZ: Děkuji vám.
M: A pane redaktore, myslíte si, že už žiju život po životě?
JZ: Pane Mojmír, to je složitější. Já bych se nerad pouštěl do nějakých mělkých analýz. Přeci jenom nevíme, co je za sluncem, co je za duší, že, co je za tím oným světem. Nevíme, přátelé, nebudeme se do těchto úvah pouštět. Snad někdy příště. Od mikrofonu se loučí Ján Zákopčaník. Rozplétám si své vlasy a někdy opět na slyšenou. A vždy a všude slunce v duši!