Výjezdní zasedání U Kadleců

06/02/08
Blíže neurčitého lednového podvečera roku 1994 nás rovnou od kadeřníka dovezla taxislužba luxusním vozem značky Gaz M-13 Čajka do katastru obce Hrdějovice u Českých Budějovic. Oděni do slušivých smokingů jsme s Vazelínou vystoupili na vymetené návsi a řidič nám v hlubokém předklonu otevřel dveře gastronomického zařízení U Kadleců. Po červeném koberci jsme dokráčeli k prostřenému masivnímu stolu s mramorovou deskou a zlatým příborem, k němuž nás usadil distingovaný pan vrchní, jenž hovořil mimo jiné i švábským dialektem, z něhož jej kolega ihned vyzkoušel. Požádal jsem o sklenku běloveské kyselky a Vazelína o jemně perlivou zázvorovou limonádu s ledem a pepřem, promíchat, netřepat. Dále jsme obsluze zamávali před očima dopisem 99 Pragováků a poprosili o klid k práci. A nyní „But Seriously“, jak nazval jednu ze svých desek Phil Collins. Nebo že by byl Kolins z Debustrolu? To si nejsem zcela jistý. Do Hrdějek jsme se svezli dnes již neexistující linkou MHD číslo 4. Uvnitř pro vesnice charakteristické budovy mazali dva štamgasti lízaný mariáš a k nim si čas od času přisedl pan výčepní v zástěře. Mobily a notebooky byly tehdy hudbou budoucnosti, takže jsme na stůl rozložili papíry, kolega kuličkové pero a já tesařskou tužku. Objednali jsme si 2x pivo, jako předkrm utopence, ještě 2x pivo, jako hlavní chod telecí párky z nedaleké kafilérie v Dobřejovicích, k tomu 2x pivo a já navíc velkou zelenou, abych si po jídle vyčistil zuby. Na lepší trávení pak 2x po dvou pivech. Během konzumace jsme si zapisovali všechny dětské nápady a názvy rubrik. Jednoznačným poměrem hlasů 2:0 byl přijat obchodní název Rádio Paranomázie. Do posledního nočního autobusu jsme nastupovali v podobně dobré náladě jako astronauti do raketoplánu Challenger.
Zima