Kterak se Zima a Vazelína spřátelili

30/01/08

Díl 2.: Vazelínova verze

Přesně ve chvíli, kdy jsem během omylem navštívené přednášky jednoho z hlavních předmětů své aprobace přemýšlel o tom, znamená-li fakt, že vlasy přede mnou sedící spolužačky voní heřmánkem, automaticky také to, že vlasy Karla Heřmánka voní mou spolužačkou, cosi se vedle mě pohnulo. Zavrhl jsem možnost ušlapat to podpatkem své zánovní boty jménem Melichar, a místo toho jsem tím směrem namířil kulaté zubařské zrcátko, které jsem předtím chvatně vytáhl ze sametové roury na červený diplom, kteroužto jsem, zavěšenou na popruhu z rozpleteného sedátka od sáněk, používal místo školní brašny. Od jisté doby totiž trpím panickým strachem z konfrontace s Medúzou. Jakmile jsem se ujistil, že nebude nutné volat do posluchárny kurátorku, aby mě před šokovanými spolužačkami potupně označila za vrcholné dílo mistra Pimpery, otočil jsem hlavou doleva a prohlédl si postavu oděnou do černého sukna. „Budu ti říkat Zima a budeme spolu dělat rádio,“ vmetl jsem mu do uší. Neslyšel to. Do sluchátek, rafinovaně maskovaných v černé pletené čepici s bílou bambulí, mu na plné pecky řvala skladba Pimpf od Depeche Mode. A tak to všechno začalo.
Vazelína