Učené pojednání o tvůrčí činnosti

18/02/08
Když v létě roku 1974 přinesl pták loskuták k Zimům do krajské metropole v zobáku děťátko, aby o pár dnů později k Vazelínům do Tábora dorazil s potomkem hadilov písař, vězte, že ani Remigius Machura z žádné ze svých koulí nevyvěštil to, že se staneme mistry mluveného i psaného slova takového formátu. Své první patní ostruhy jsme začali získávat od nejútlejšího věku jakožto spolukomentátoři při televizních přenosech sportovních klání, např. fočusu. U gramofonů našich rodičů jsme brzy vystoupili ze stínu katedrál, zpěváků Neckáře a Gotta, i bavičů Grossmanna, Šimka a Soboty. Nespokojili jsme se s pouhou reprodukcí notoricky známých kousků a od základní školy jsme začali psát a hrát vlastní wanastowi vjecy. Na střední škole každý z nás redigoval svůj časopis, za jehož šíření hrozil vyučujícím ze strany žáků nekompromisní vyhazov. Studium na pedagogické fakultě nás dalo dohromady a zastihlo v největším tvůrčím rozmachu. Dohodli jsme se, že kromě hudebních pořadů, jež budou reflektovat dění na metalové a hardcorové scéně (Na kovovou notu - Vazelína) nebo propagovat elektronickou hudbu různých forem (Elektrické křeslo - Zima), naplníme náš vysílací čas vlastní tvorbou až po okraj malovaného džbánku z krumlovského zámku. Některé kousky jsme napsali každý zvlášť a v předstihu (Zprávy, Psychopatologická poezie, Pohádky pedofilní chůvy, jazykový kurz Alles Schlechte), něco jsme napsali společně po hospodách (Bizarní povídky, Rozhovory), ovšem drtivá většina naší tvorby vznikala zcela spontánně přímo v průběhu vysílání. Typickým příkladem byly scénky parodující zavedené rozhlasové a televizní pořady (Šance, Na vlastní vlasy), hodnocení hudebních nosičů (Album pod sprchou) a nosičů jízdních kol. Rozdávali jsme radost i starost plnými doušky všem lidem denaturované vůle, mnohokrát jsme byli oslavováni, jindy nenáviděni. Jste-li bez viny, hoďte po nás pivním táckem.
Zima